Bogdan Radu

Rumunský autor, k němuž budu mít jen krátký oslavný text. Našel jsem jen 6 snímků, které naznačují velmi ale opravdu velmi zajímavý vizuální přístup k fotografii aktu.  Je to depresivní, je to rozmazané a je to úžasné. Bogdan Radu zasahuje terč přesně do jeho středu. Ukazuje figurální fotografii jako prchavý záznam emoce. Emoce, která tu zůstává jako zválená postel, než ji někdo urovná. Smyjeme pocity v umyvadle a jdeme dál.  To je Bogdan Radu na těch několika snímcích.

Zdeněk Lhoták

Z řad českých autorů další úkaz. Jeho fotky jsou poněkud syrovějšího zpracování a zaměřuje se ve své práci i na autoportrét. Každopádně detailní záběry těla většinou vzaté širokáčem to jsou autoportrétovky. Kontury těla s ochlupením. Taková zvláštní podívaná. Chvilku trvá, než se divák zorientuje, ale zajímavé je, že je to zábavné a lákavé zjišťovat, co je to za záběr. Další série fotek obsahuje mimo jiné dvojici těl, ambivalence muže a ženy. Dvě různá torza v propojení a vzájemné souhře. I přes poměrně tvrdé zpracování a krátký výčet fotografií jako by autor chtěl zobrazit nějakou symboliku vzájemných vztahů. Nebudu se tentokrát více rozplývat ale Lhoták mi skutečně sedl a víc k tomu nemám. Tohle umění hovoří a já rád naslouchám.

František Dostál
1938 -

Český především dokumentární fotograf. Jeho série aktů je jednak propojitelná se stylem Tarase Kuščynského, ale také se zde objevují fotky, v nichž je obrovský vliv toho, čím se Dostál zabývá nejvíce. František Dostál se kromě výše zmíněných projevů, takže často vyhraje se zobrazením pohybu, tato dynamika fotkám dodává něco nového. Akty v tomto pojetí moc časté nejsou a tady je podle mého silná část jeho tvorby. Studiové věci jsou v podstatě standard, který je kvalitní, ale neohromí. Široká skla a pohybující se postany nebo jen figury naznačujcí pohyb, tedy dynamizující obraz, to je pro mě velice zajímavé a z Dostálovy tvorby to nejlepší, co jsem měl čest vidět.

Takové akty i když s nádechem dokumentu podle mého patří ke zlatému fondu fotografie ve které figuruje nahé ženské tělo jako ústřední motiv záznamu.

Thorsten Schnorrbusch

Další autor z Německa. Tentokrát se stylem fotografií pohybuje někde mezi punkovou provokací a emotivním aktem, někdy spíše myšleno s trochu drsnějším podtextem. Taková ta jemná nostalgie se u autora objevuje, ale je častěji laděn na žiletky. Já se při svém výběru nakonec ale omezím na soubor fotek, kde moc potetovaných holek nebude, a bondáž vynechám úplně. Z jeho portfolia mě nejvíce baví urbexová část. To je dáno tím, že v takových prostředích sám rád fotím. A pak taky jde o to, že ten kontrast té devastace lidských staveb a toho hladkého něžného těla, těch kontur, které vytváří, do toho prostředí prostě tak nějak sedí. Možná ne každému, už jsem se totiž u lidí setkal i s dojmem prvoplánovitosti. Ale ono asi záleží, jak to prostředí autor využije. A to je také ten důvod, proč jsem ty potetované holky z výběhu vyházel. Jednak už to bylo moc strakaté a jednak s nimi zas tolik nevykouzlil. Vyfotit nahatou ženskou totiž není věda, to zvládne každý druhořadý cvakal, ale vyfotit ji tak, aby to mělo nějaký podtext či nějakou náladovost je už složitější. A možná mám pokřivený úhel pohledu, protže se mi ty pokérované holky zas tak nelíbí, ale u tohoto autora mi více sedí akty s čistým tělem, jako by tam přidal tu něhu a zabýval se víc zajímavým nakomponováním těla. Asi jen dojem, nevím.