úterý 30. března 2021

Vivienne Bellini

Italská tvůrkyně, zaměřená značně na módní průmysl ale interpretovaný ve Vogue stylu. Některé obrázky pro můžou působit jako kýčovité malůvky s určitou měrou extravagance, jinde však působí jako mysteriózní surrealistické kreace. Vogue je prostě specifické médium se svými pozitivy i zápory. Pro mě byl dlouhou dobu určitým vzorem. A stále pro mě má fascinující kouzlo. Jednak přiměje autory tvořit nestandardní kompozice a jednak ta různorodá malebnost v jednotlivých pracích. To prostě zaujme každé esteticky náročné oko. Nakolik se tu potkáme s kýčem, už je jen věc interpretace. Samozřejmě, že záda modelky a na rozložené sukni rozsypané květiny, je líbivý a laciný námět, který se opakuje sto padesátkrát za měsíc napříč celou fotografickou obcí. V tomto smyslu je autorka možná pro někoho nudná. Jenže ona si s tématem dokáže poradit hravě, rozvíjet motiv do dalších kompozic a z řekněme tuctového záběru vytřískat maximum. A to nemám nutně namysli i její rozmazaniny. Takže nakolik je teda autorčina mysl kýčovitá a nakolik se v tématu hrabe s určitou pečlivostí umělce? Já přesně nevím, ale zdá se mi, že se aspoň snaží vymanit s jednoduchosti a prvního plánu. Zdá se mi, že hledá prostředky pro vyprávění širšího příběhu a nenucené nevšednosti. I když si nakonec stejně víc hraje s etetikou samotnou než příběhem. V tom všem je pro mě Bellini určitě přínosná a i nadále koukatelná autorka. Nicméně zůstává platné, že to rámování květinami, které je čistě grafický počin, mi prostě málokde sedí. To podle mého vkusu přehnala. Z práce tak dost vyznívá, že autorka si vyloženě potrpí na celkový estetický dojem, barvy, květiny, šaty, celkové ladění světla občasně doplněné specifickým ořezem na detail těla. Estetismus tady vládne vší silou. Hodně tvorby připomíná i klasické malířské mistry. Ostatně v jednom z medailonků se touto inspirací autorka netají. Nakonec si asi odnáším dojem, jako bych si pročítal nějakou pohádku.