1992 -
Řecký autor a jeho fotografická řeč je přesně moje gusto. Chvílemi můžu mít pocit, že jde o momentky, chvílemi jsou to pro mě artefakty z historie, chvílemi psychologické výjevy, kterými autor upouští pomyslnou páru své duše. Tak odkopal jsem se hned na úvod. Budeme si muset na tomto místě povyprávět pohádku, kterak digitální šum a dlouhé expozice (nebo že by nějaká optická finta) vytvářejí emotivní příběhy. Nahota mi v tomto konkrétním díle přijde jenom jako usnadnění vyznění a žádná nutnost, protože tělo je přece jen výraznější ve svých křivkách než zaobalené do stále stejně tvarovaného oděvu. Skýtá to autorovi v těch máznutých kompozicích nějaký ten drobný tvar navíc. Tady mnohem častěji vidím zkroušené pocity a snad i výtvarné pojetí nějaké fobie. V tom množství záběru po čase zjišťuji, že autor velmi rychle ztrácí na originalitě. Měl by některá alba trošku zmenšit, záběry působí hrozně podobně. Naštěstí se tento problém týká spíš vnitřku jednotlivých alb než tvorby jako celku. Dovedu pochopit, že něco takového nebaví každého, ať už jsou důvody jakékoliv. Proto mé hodnocení nikdy nemůže být objektivní, ale já si takovou abstrakci náramně užívám. Toto je výtvarné řešení, které mě oslovuje plnými 100%. Člověk si v těch pohybech může představit i pozitivní věci i ty negativní nálady, prostě cokoliv co chce a spíš zálež ína syrovosti zpracování, která je tady docela výrazná. A hlavně jsou to vše jen abstraktní figury, za které si můžeme dosadit naprosto, kteroukoliv ženu. Jsou to zkrátka a dobře jen symboly. Prostor pro volby a pro fantazii. No a pokud bych mohl na tomto místě vyslovit jedno přání, tak by to bylo, aby měl tento autor vytvořen vlastní web. Víc nechci.
