Mark Hamilton
Američan jehož přístup zdá se na první pohled trochu jednodušší. Za pár okamžiků si ale celou jednoduchost trochu zpochybním. Autorovou zálibou jsou vícenásobné expozice, nebo fotografie, kde je jedna a tatáž osoba vícekrát. Neznám přesně postupy, jak toho docílit. Hamilton za relativně jednoduchými motivy schovává díky těmto složitějším postupům mnohem větší tajemno, než se zdálo. Nejde o to jak jsou postavy zobrazeny, jde totiž o malé nenápadné informace v tom, jak spolu postavy na fotografii navzájem komunikují.
A tady je pro mě výklad těchto fotek mimo moje schopnosti, plný záhad, a zdání, že jde o jednoduché postoje nebo gesta, které ale nesrozumitelně dělá tatáž osoba doslova naklonovaná v obraze. Snad jediné opravdu jednoduché jsou ty obrázky, kde je modelka jedenkrát. nebo její protějšek není ona sama podruhé. Tam se fotograf vyžívá v poměrně obvyklých věcech a několika málo gestech. Ty obraz ozvláštňují a přidávají na fascinující atmosféře, ale pořád nebýt efektu delšího času a použití šátku nebo dýmu, fotky by byly asi za 2-, kdybych je měl hodnotit jako ve škole. Ano jsou nadprůměrné, ale nezapůsobily extrémně výjimečně. Ale to pořád mluvím jen o těch s jednou figurou. Jakmile autor komplikuje celý obraz prázdného bytového prostoru nebo schodiště, či snad jen gauče tím, že tam vnáší tutéž osobu jednou, dvakrát, třikrát, dostává fotka úplně jiný ráz. Nemohu s klidem říct, že se mi líbí všechny tyto pokusy, ale většina ano! A pokud zůstanu u známkování pak 1- je výsledné hodnocení autora. Ale o to nejde, jak já hodnotím. Jde o to tajemno, o ten předěl mezi autorovou myšlenkou a výkladem pro diváka.
Tam je jen jakási čmouha, ve které se snažím zorientovat. Není to kritika, mě ty fotky fascinují, jenom v nich tápu. Přemýšlím, co se skrývá za hnutí mysli v těch několika postojích a gestech, v té podivné atmosféře a rozostření, které Hamilton rád používá. Co je naznačeno tím, že využívá jen jedné osoby tolikrát zobrazené v jednom a tomtéž prostoru. Jaký je cíl těchto obrazů.
