Anatomie temna, Corpus vertebrae, dark poetry. To jsou pojmy, které je dobré si osvojit v případě této Polky. O autorce je taky nutno podotknout, že ne vždy na svých fotografiích využívá cizích modelů, ale občas si vystačí sama se sebou. Tak jako se utápí ve svých silných emocích a následně je interpretuje vedle kostlivce, tak na druhou stranu nejde říct, že by fotky měly jen to čisté temno. Vyznívají místy melancholickou romantikou, poetikou, romantikou občas o bolesti a tragédii. Jemnost a možná naivnost ženského smýšlení je tu zkombinována s morbiditou. Místy jsou to možná trošku klišé s mrtvými ptáčky, ale přesto se autorka udrží v mezích mimo trapnost. Nakonec fotografie vůbec nepůsobí lacině a to je základ. Jejich vyznění a kombinace romantiky s potemnělými tématy je vyloženě na objednávku pro magazíny typu Dark beauty. I troška surrealismu se tu také dá vychutnat. Myslím, že v rámci toho, že tento styl a toto chápání světa občas některý autor zrecykluje podle svého, tak zrovna Wozniak patří k poměrně ještě originálním přístupům, které ukazují a kombinují schémata a náměty platné například v konceptuální fotografii s estetikou a kompozicí klasických děl Witkinem počínaje. Je tu nad čím přemýšlet.
