Takada Kazuki

Japonská tvorba jsou pro mě netradiční úhly pohledu, silná poetika a soulad těla s krajinou, barevná zdobná fotografie a případná provokace novými styly a motivy. Popravdě řečeno v této tvorbě, kterou dnes prezentuji, jako by to všechno bylo derivováno a vydestilováno a vzešel z toho, co mám rád, takový moderní výcuc formou projekcí nebo málo strojených a stylizovaných fotek. Jako by to byl předchůdce konceptualismu, kde je znatelný úbytek estetiky. Místy mám pocit, že autor neměl co fotit, tak hledá nové přístupy a trochu se v té snaze topí. Abych ale jen nekritizoval i ty nové přístupy i několik ještě klasicky vyhlížejících fotografií zaujmou. Je nám představena podoba fotografie, jejíž vyznění je podle mého trochu dramatické až směrem k mírné duchařině, přitom ale nevyvolává strach nebo deprese. Je to barevné a pestré, jen s určitou mírou tajemna. Fotograf se velmi zdařile vyžívá ve světlech a stínech. Co se mi celkem líbí, jsou ty využívané náznaky. V drobnostech se totiž objevují připomínky toho, co pro japonskou fotografii bylo tolik běžné a typické. V tom vidím, že fotograf nezapomněl, jen interpretuje a rozvíjí dál.