Tchaj-wan je domovem této autorky. Asie je vždycky trochu překvapení estetikou. Trochu stylizovaný akt se prolíná s dokumentem či konceptualismem. Známky surrealismu také nejde přehlédnout. Vypadá to navíc na značnou část portfolia tvořenou autoportréty. V podstatě autorka neobjevuje příliš nového ale ukazuje jak lze o fotografii a sebezobrazení přemýšlet. Dramatické výjevy střídají zádumčivé až bezemoční záběry, které burcují fantazii, protože v nich divák zkouší něco najít. Zdá se, že si v tu chvíli autorka hraje pouze s vizuálním podáním, že emoce v ten moment nejsou to důležité. A tak se často dostáváme na hranu konceptu, kdy sice vidíme obrázek, ale vlastně nevíme, o čem je a textový doprovod chybí. Co však považuji za plus, že autorka estetický dojem neopouští. Stále lpí na tom, aby divák měl z prohlížení aspoň něco.
