Adolfo Valente

Ital jehož tvorba má tolik polarit, že jsem po delším čase celkem zíral, co všechno jde v jedné tvorbě propojit. Lze tu například objevit krásné svícení scén, doslova světlo starých mistrů malířů, jen daleko modernější a pro současnost aktuálnější a emotivnější témata.  Už jsem zase chvíli neviděl autora s tak rozervanou duší. A teď to myslím dvojsmyslně. Jednak  je fascinující, jak plytce až dramaticky se autor umí vyjádřit. Takže pro mě zde jsou neskutečně dlouhé a hluboké přechody v emocích. A s tím souvisí i ten druhý pohled a to je ta směsice až zběsilost množství tematických okruhů a stylů, které autor ve své práci reflektuje a využívá. Jeden den jako by chtěl podráždit jen sexuální choutky a druhý den upadá do tragické deprese a osobní zpovědi. Stejně tak prostřídá ateliér a přirozené prostředí.  Asi nejvíce v portfoliu vidím, že inklinuje k vyobrazení lidského dramatu ať už výrazem v očích nebo pózou.  Zároveň tento dojem o sobě bortí bohatým zastoupením fotek, na kterých je znát hravost a rozvernost ojediněle až prvoplánovost.  Publikuje v C-heads magazínu a podobných. Odtud je možné dovozovat jaká témata u něj lze najít. Ještě se krátce vrátím k technické stránce. Některé série snímků na mě působily trochu moc vyžehlené a photoshopové. Na jiných sériích je ale zas poznat určitá syrovost. Tady skutečně asi záleží na tom, co autor danou sérií zamýšlel. Také celkový obsah toho kterého alba je aspoň v jednotlivostech odlišný. Mluvím tedy celou dobu o kombinaci glamouru, beauty stylu a momentek, které mají nádech erotiky, ale mimo to i různorodých čistých aktových a náladových až artových snímcích. Co jistě zaujme hned, je časté využití protisvětla a z toho vyplývající zamlžená atmosféra.  Časté jsou ale také portréty s charakterem. Velmi jemné přechody ve svícení směrem do stínů a v opozici k tomu hrátky s kontrastem světla a stínu. Pózy od trivialit až k explozi emocí, od statických relativně úsporných pozic směrem až k dynamickým pohybově neostrým snímkům. Valente umí být místy až konceptuálně abstraktní a naproti tomu je velmi často příkře konkrétní a prostý. Trochu v jeho tvorbě tahá za oči často vytažená zářivost bílé. Také se tu setkáme s častým problémem mnoha úpravových presetů a to konkrétně v tmavých tónech se vyskytující šedivý závoj, který se pokouší o zjemnění, jež se naštěstí tady většinou hodí. Na některých snímcích se najde kompozice, jakoby tělo vnikalo do prostředí nebo naopak vyúsťovalo z okolí. To je velmi příjemný úhel pohledu na práci s tělem a jeho komponováním v daném interiéru Moc takových autorů, co mají pro toto smysl, není.