Kamil Varga

1962 - 

Slovenský fotograf používající jako hlavní zaměření techniku luminografie, montáže, koláže a vícenásobné expozice. Je to další zástupce z mé zamilované Slovenské nové vlny. Ve své tvorbě používá symboliku. Můžeme kromě všedních životních situací zahlédnout nejčastěji odkazy na kulturu a východní náboženství. Až na pár přátel si většinou pózuje sám čímž se tato tvorba dostává do módu autoportrétního. Jak už je zvykem u této skupiny fotografů, jsou i zde fotky které obsahují určitou míru odlehčení a humoru a takového lehkého bláznovství. Atmosféra některých snímků působí malinko hororově. Opět se tu objevují typické ruční zásahy - dokreslování. Varga je pro mě asi nejkomplikovanější na přečtení. Velmi působivá imaginace a zřejmě i složitá na vytvoření. Některé snímky působí až trochu chaoticky, ale ve své podstatě je třeba je jen delší dobu a s odstupem pozorovat. Některé jsem ale nerozklíčoval vůbec. Rozhodně bych autora rád potkal osobně a třeba se i něco přiučil.

Mikhail Kalamkarov

1959 - 

Ruský umělec. Vzhledem k datu narození je fajn, že do tvorby nepronikla budovatelská tendence. Fotky naopak působí  díky stínohře až tajemně. I vzhledem k počtu publikovaných snímků je jasné, že to je jen ukázka z tvorby.  Pro mě asi nejzajímavější jsou ty dvoupostavové fotky. Tam to drama, ta psychologická stránka snímku vystupuje nejvíce a nejtragičtěji,. Prostě zmar. Kalamkarov si pohrává i s geometrickými tvary. To znamená jedině, že avantgarda a futurismus se tu trošku objevují. Velmi působivá je i ta fotka postavená na gestech rukou tří modelek. Z tě mám zase pocit takový ochranitelský. Rozhodně velmi mile překvapující portfolio. Škoda, že mu nikdo neudělal webovky, kde by byl přehled tvorby ve větším rozsahu.

Pavel Mára

1951 - 

český fotograf, kameraman a především pedagog pro ty, co měli odvahu se přihlásit na obor fotografie na ITF.  Pro mě je to jeden ze zdrojů inspirace. Je to tvorba tak trochu z jiné dimenze vesmíru. Mára tvoří hodně v triptyších a navíc ještě i série s odstupem času, tak trochu jako time laps. Každopádně i vlastní maminku vyfotil stylem velmi abstrahujícím. Zabývá se proměnou tváří a jemným gestem ve výrazu a úhlu pohledu. A vůbec vyzněním tvarů a základních linií. Takto nějak si lze také představit abstraktní pojetí figurální tvorby ať už černobíle nebo barevně. Velmi citlivě odosobněné a odemocněné téměř do graficky orientované tvorby a přesto tam ten pocit sounáležitosti malinkato zůstává.  Něco takového bych rád komentoval víc, ale za prvé na to nemám vzdělání a za druhé ani dostačující intelekt. Zůstanu tak u pouhé fascinace a přidám ještě pár dojmů. Netuším zda mimoděk nebo se záměrně zabývá fotografováním rodiny, ale také madonou a její interpretací. Zjevně představa mateřství potomků a rodiny je pro Máru zásadní. Z toho úhlu, i když je pojetí poměrně očištěné od osobních emocí a v případě madony abstrahované do tajuplné figury, je zajímavé procítit v gestu rukou nebo v pohledech portrétů, že přece jen efemérní cit v Márových obrazech nalézt lze. I další kompozice z nahromaděných těl a její barevné, tj. červené podání je jakýmsi jen zdánlivě neutrálním výjevem, který ale ve skutečnosti symbolizuje pocity. V mých očích tady jsou snad nějaké společenské kontakty a interakce tohoto typu. Hlavy spolu s fragmenty těla nebo dvě hlavy v komunikaci, jsou zas jakýmsi odrazem vztahových situací ať už rovnocených parnerů nebo dvou generací (rodič vs. dítě). Mimochodem všechny fotografie jsou obsaženy v úžasné publikaci, kterou jsem nemohl minout.  Za mě jednoznačný top v současné české tvorbě.