Viki Kollerová
Slovenská autorka, která kromě modelingu i sama fotí a to správné koření na celé věci je, že převážnou část jejího portfolia tvoří její vlastní tělo a obličej. Jedna věc je, že fotí sama sebe, ale druhá věc jakým způsobem. Tady se trochu pozastavím, pokud bych si vzal portfolio Miloše Burkiho, který mimochodem s dotyčnou spolupracuje právě v tom smyslu, že mu mnohokrát dělala modelku, pak nalézám mnoho podobností a průniků. Ale zatímco Burki je zaměřený na tvary těla a splynutí je spíše náhodné, Kollerová tyto tvary těla komponuje do terénu tak, že záměrně splývají, noří se. V tom je Kollerová specifická a nová. Její hra s tělem je neuvěřitelná i sama o sobě a to propojování s terénem až zanikání v něm, to je jako když šlehačku posypete strouhanou čokoládou. Nemůže být už nic víc. Mám třeba zkušenost z jedné výstavy, když jsem regulérně měl problém autorku na jejích fotografiích najít. Neuvěřitelný přístup a fotografický projev. Příběhovost fotek a častá hra s nápodobou jiných předmětů nebo prosté splývání a doplňování interiérů i exteriérů. Vím, že se opakuju, ale tady je vidět, že svoji roli ve fotografickém umění autorka našla a tak silné porfolio si zaslouží něco navíc než jen článek. Když jsem přemýšlel nad tím, co vlastně svými fotkami chce sdělit, nepříšel jsem na to. Ale můžu se domnívat, že jako žena nezobrazuje jen figury, ale hledá nějaké propojení významové, že ono splynutí s okolím je jakési vyjádření souznění nejen člověka s přírodou, že tvarové či jiné nápodoby jsou taková dětská hravost a představivost a některé příběhovější fotky jsou možná reflexí nějaké myšlenky či události ze života této autorky. A nebo si jen prostě ráda hraje a vymýšlí, bezbřehá fantazie.
