Elisa Ahokas

1988 - 

Finská umělkyně. Fenoménu autoportrétu se nedá vyhnout a tato autorka používající pseudonym  Ellysa Obscura využívá jako už jiné známé autorky sama sebe ke ztvárnění nosných myšlenek. Umění je především o přenosu svých nálad a úhlů pohledu čili názorů na svět. Tady se opět setkáme s mnoha a mnoha květinami. Paradoxně ten zážitek ale nebude bohulibý, ale naopak pořádně depkoidní. A ti z nás, co nezvládají rozmazané obrázky, přijdou celkově o estetický zážitek, protože bych řekl, že tato autorka má ostrou fotku tak často jako já. Tedy vzácně. Asi bych měl podotknout, že společně s dvojexpozicí, které tady nenacházím je tato výtvarná metoda jedna z mých nejoblíbenějších. Sice to depkoidní vyznění není vždy to pravé, ale nevadí mi. Zaujalo mě, že i přes stohy "selfíček" téměř na žádném není vidět do obličeje i ty jinak ostré fotky pohybem hlavy zase narušila a nebo má aspoň hlavu schovanou do vlasů a otočenou pryč. Zajímavé odosobnění a abstrahování jinak asi dost osobních výpovědí. Jako by šlo o nějaké vyrovnávání se s něčím prostřednictvím vyobrazení sebe sama v trochu nekonkrétní podobě, která zase odkazuje na to, že podobné prožitky může mít řada dalších lidí. Můj závěr: silně melancholické, místy značně depresivní, některé fotky výrazně popisující jakousi vyprázdněnost prostoru  tedy osamění. Kromě fotografických metod využívá k narušení obrazu i různých poškození emulze nebo přidání předmětu (rostliny), tedy zřejmě hloubavější autorka.  Poutavé portfolio. 

Heinz Hajek Halke

1898 – 1983

S tímto německým autorem mám jeden problém. Jak hodnotit něco, co je mi natolik blízké a zůstat aspoň trochu objektivní. Halke se prezentuje především tvorbou dvojexpozic a a pak různorodých studií aktu povětšinou ve stylu torza těla. Často využívá i ořezů někde přes kousek hlavy. Jako bych ty móresy odkoukal od něj. Některé dvojexpozice jsou řekněme klasika která neurazí ale ani nepřekvapí. Některé jsou ale natolik nové a svěží, že jsem se sám příjemně pozastavil. Třeba ten výjev z města se třemi pány podložený nahým tělem. Můžeme si o tom myslet ledasco, ale ta fotka vypráví třeba i humornou linku, kdo ji tam chce vidět. Nebo ty mírně emotivní pohledy do zrcadla, které vytvářejí dojem, že pasují mezi dvojexpozice, ale je to jen dojem. Pro mě osobně velmi příjemně čitelné portfolio postavené na estetice daných metod. Autor nepracuje ani s přílišnou emotivností ani nepřehání kreativitu s tvary a figurami vytvořenými z těla. Drží se z dnešního úhlu pohledu klasičtějších osvědčených postupů, které fungovaly vždy a ještě určitě dlouho fungovat budou. Pro mě tak či onak tento autor znamená objevení dalšího oblíbence.