Christian Hang

1967

Německý autor, který zkouší všemožné fotografické přístroje a techniky včetně kyanotypie. Tak trochu se místa ztrácí obsah za rouškou toho, čím je fotografie focena. Přesto ale ještě lze i vnímat sdělení. Polaroidy jsou tak, jak už to bývá, směsicí napůl portrétovek a momentek občasně vyznívajících jako inscenované pro účely fotografování. V kianotypiích jsem ty stylizace a sériovost zaznamenal víc. A proto musím jejich vyznění hodnotit lépe. Kupodivu i série od moře fotografovaná opět jiným aparátem má příběh a zdá se, že tady to konceptuální uvažování autor dotáhl nejdál. Ale je to jen můj pocit. U polaroidů jsou to totiž jen kusé obrázky, žádný ucelený soubor a to je možná ten hlavní problém. Jednotlivé věci bez dalšího vysvětlení nemusí dávat divákovi souvislosti. A mě nedávají. Tvorba je z mého pohledu spíše průměrná, místy lehce nad průměr. Domnívám se, že by to chtělo se více soustředit na příběhy a méně na techniku, kterou je to vyobrazováno. Několik fotografií mě totiž oslovilo a potenciál dojmout mají. Stačí už jen uvažovat trochu koncepčně a vytvořit pěkné ucelené portfolio.

Vladimír Sirůček

1929 -

Grafik a fotograf. Od erotické fotografie přejdeme k dalšímu českému umělci, který je ovšem úplně jiného ražení. Materiálu je málo, ale dojem aspoň částečný mám. Fotografiky převážně s motivy květin a nahého ženského těla působí poněkud poetičtěji. Autor byl přece jen romantičtější povahy. Druhá věc je, že barevnost je poněkud živější až rozvášněná. Tóny červené a dalších obdobně působivých barev. Ženy jsou zde zobrazeny spíše jen jako doplňující figury, Autorovi šlo o celkově abstraktní vyznění nikoliv o portrét, což je dobře, celek pokaždé působí zajímavě. Dalo by se možná polemizovat nakolik je to kýčovité. Mě osobně se to ale v tomto případě zdá ztvárněno velmi rozumně a jako kýč mi to nepřijde. I přes velkou barevnost jsou motivy sladěné, nepůsobí křečovitě, jeden doplňuje druhý. Není to ani na první pohled příliš přeplácané nebo takové, že bych z toho měl vyloženě rozpaky. Takže za mě dobrý výsledek, i přesto že mě tento styl bůhví jak neoslovuje.  

Vlastimil Kula

1950 -

S tímto českým autorem jsem měl možnost se setkat a byl to právě on, kdo mi pomohl rozvěšet moje vlastní fotky na Chebských dvorcích. To  jsem popravdě vůbec netušil, co tento fotograf má za portfolio a že je za tím i nakladatelství Taschen, což je pro mě etalon kvality umělecko-erotické fotografie. Vlastimil, budu mu zde s dovolením říkat trošku familiárněji, je totiž přeborníkem v oboru erotické fotografie. Opět mě to nutí k obhajobě, proč takové portfolio cpu do aktového žánru a mezi umělecké fotografie, ale věřím, že mé pohnutky poznáte. I přes výrazně explicitní obsah dovedou tyto fotky mít svá tajemství. Je to světlem, je to takovým místy až optimistickým nadšením a atmosférou, která z těch fotografií přece jen kromě té erotiky vystupuje. Hravost typická pro FAMU, tak jak já laik ji znám od několika jiných autorů, nové úhly pohledu a využívání hloubky ostrosti. To není jen fotografické řemeslo zvládnuté v potřebných detailech ale také pocit, který neunikl před technickou dokonalostí a nevysterilizoval obsah. Obsah zůstal a místy teda přitvrdil vyznění, což už je mimo téma, kterým se tu chci zaobírat. Ale na druhou stranu autor umí proplouvat tématem i poněkud umírněněji a zábavně a nemusí zrovna stříkat sperma. Není to zdaleka ten humor Jána Hronského, ale je to své a je to specifické. Prvky sarkasmu a jakéhosi grafického vyznění. Je to borec prostě. A já osobně ještě jednou díky za rok 2017.