Takada Kazuki

Japonská tvorba jsou pro mě netradiční úhly pohledu, silná poetika a soulad těla s krajinou, barevná zdobná fotografie a případná provokace novými styly a motivy. Popravdě řečeno v této tvorbě, kterou dnes prezentuji, jako by to všechno bylo derivováno a vydestilováno a vzešel z toho, co mám rád, takový moderní výcuc formou projekcí nebo málo strojených a stylizovaných fotek. Jako by to byl předchůdce konceptualismu, kde je znatelný úbytek estetiky. Místy mám pocit, že autor neměl co fotit, tak hledá nové přístupy a trochu se v té snaze topí. Abych ale jen nekritizoval i ty nové přístupy i několik ještě klasicky vyhlížejících fotografií zaujmou. Je nám představena podoba fotografie, jejíž vyznění je podle mého trochu dramatické až směrem k mírné duchařině, přitom ale nevyvolává strach nebo deprese. Je to barevné a pestré, jen s určitou mírou tajemna. Fotograf se velmi zdařile vyžívá ve světlech a stínech. Co se mi celkem líbí, jsou ty využívané náznaky. V drobnostech se totiž objevují připomínky toho, co pro japonskou fotografii bylo tolik běžné a typické. V tom vidím, že fotograf nezapomněl, jen interpretuje a rozvíjí dál.

Peter Rodger

Britský filmař a fotograf. Autor se zaměřuje na jiná témata a tak je aktů jen jedno jediné album. Jehož nejvíce jednotícím prvkem je zaměření na zadečky. I když je to teda skromné pojetí, tak je to album takové svěže pubertální, milé a drzé vzhledem k těm místům, na kterých je to focené. Přitom je to poměrně jednoduché, až by se dalo zcela nevhodně říct jednotvárně. Nevhodně proto, že to vůbec jednotvárně nepůsobí. Bavila mě celá série. Je to z těch divácky lehčích pojetí fotografie, ale velmi příjemné. Nějaké drobné nedostatky bych našel,  a taky bych mohl od filmaře očekávat mnohem hlubší pojetí . Je tam určitě jeden snímek navíc a nějaké dva, které úplně tématicky neladí, ale nejsem tu od toho kritizovat malichernosti. Tohle podle mě prostě patří mezi to lepší, co jsem mohl v žánru prozatím hodnotit, i když to David Lynch není.