Stéphane Lépine

Francouz, malíř a fotograf. Projevy malířství se odráží do vizuální stránky. Neostrost, zastření, abstrakce, silnější emoce. Na druhou stranu i snaha všechno udělat tak nějak hezké.  Přes emočně laděné momentky se dostáváme i k několika málo stylizovanějším pózám. Lépin klouže po povrchu emocí, vyobrazuje z nich útržky, glosuje, a ještě je rád zastírá do takové tajemné mlhy, aby úplně vše nepřiznal příliš otevřeně. Přidává tak fotografiím drobné napětí, ale zároveň nepracuje s dramatickým podáním, prostě jen naznačuje. Všechno je to někde mezi smíchem a melancholií. Velmi jemně vybalancované. Poutavé víc portrétně laděné portfolio.

Albert Finch

Polský převážně analogový fotograf ženskosti a citlivě podané krásy. V angličtině pro tento styl náladové fotografie existuje termín sensual. Řekl bych, že to dost přesně vystihuje, jak tvoří tento fotograf. Zachovává určitý limit ženskosti a křehkosti, zapojuje jakousi míru melancholie, určitě nepřekračuje zbytečně práh kýčovitosti nebo nějaké přehnané podbízivosti. Je to sice portfolio líbivější, ale určitě ne v tom přílišně pejorativním způsobu chápání. Spíš jde o to, že celek je prostě lahodný na pohled, nejsou tu nějaké extrémy, které by vyvolávaly kontroverze, či aspoň silné pocity. Zachovává určité dekórum. Pro mě je Finch velmi sledovatelný autor, ale jen za předpokladu, že máte rádi jemnější a mile podaný styl fotografie jako já. Tady těch dramat moc není a syrovost žádná. Trošku idealizovanější obraz světa. Zcela výjimečné odskoky autora někam k tvrdšímu výjevu reality nebo nějakému tomu sarkasmu, zatím nevím jak uchopit. Jestli je to standartní součást, nebo jsou to jen výjimečné pokusy. To ví jen autor. Každopádně se zde projevuje nějaký sklon být osobitější a drsnější. Tak třeba někdy v budoucnu poznáme víc.

Andreas Jorns

1966 - 

Z Německa pochází dnes uvedený fotograf. Co asi na první pohled zaujme, je přístup, který má našlápnuto někam směrem k Lindbergovskému vyznění fotografií. Autor se snaží zachytávat zajímavé portréty, výrazy ať už tragické či veselé, náladovost, projevy lidí a možná i reflexe svých vlastních pocitů. Dokumentaristický přístup se tak velmi silně ozývá a zároveň mísí s inscenovanými záběry. Autorovi nedělá těžkou hlavu neostrost a to nejčastěji v podobě frontfocusu. Přece jenom jde o vyznění snímku, nejde o to, aby byly zřetelné detaily. To je sympatický přístup. Autor sice nevnesl do fotografického umění žádné zásadní novinky, ale tvoří v duchu, který je mi sympatický. Mě osobně by to ke štěstí stačilo.