Jiří Růžek

1967 -

Další ze současných českých tvůrců. Jeho styl je poněkud erotičtější, přesto si zachovává dostatečnou míru nápaditosti, novátorských úhlů pohledu a také tu správnou trochu tajemna ve výrazech, figurách použitém prostředí a nebo prostě jen stylu, jakým je to nasvíceno. Jiří Růžek, pokud mohu říct svůj názor, patří k velmi sympatickým autorům. V jeho tvorbě lze nalézt i autorova vyjádření na některé motivy, se kterými se v běžném životě setkáme. A když si chceme od těchto psychologismů odpočinout, lze najít i dostatek obrazového materiálu, který je o tvaru a světlu a rozvíjí fantazii v jiných rovinách. Růžek svými širokoúhlými skly zasahuje nejen do intimníhi prostororu modelek, ale ke svým autiorským pracem přitáhne veškerou diváckou pozornost. Nechci tvrdit, že by byl nějakou neuvěřitelnou anomálií v rámci české tvůrčí scény, přesto patří mezi ty, kteří z davu vyčnívají. 

Tereza z Davle

1975 -

Současná česká autorka. Pro mě trochu komplikovanější případ naší fotografické scény. Velmi příjemná dáma a milá lektorka i z vlastní zkušenosti. U fotografií, které vytváří je velmi milý přístup, kdy moc neřeší technické dokonalosti ale spíše výsledný dojem. Neostrost je tak součástí, která neruší, ale přirozeně k věci patří. Skoro by se řeklo, že se fotografce roztřásly ruce nad tou krásou, kterou zachycuje. Ano toto je základ její tvorby, dělat ze všech žen, které se Tereze oddají, krásky a sexy bohyně. Ať už oprávněně nebo nikoliv mě to přijde trochu laciné téma. Pro umělce takové pohodlí. Na druhou stranu stejně jako u předchozího Roberta Vana, prostě Tereza je jaká je a její fotky jsou tím nasáklé. Takže je na tom něco zle? Ne, myslím že není. Prostě je to jen takové lehké a nenáročné, ale má to svoje kouzlo. A je vidět, že fotografka umí ze všech žen dostat to nejhezčí, co v nich je, ať už to zabalí do rekvizit prvorepublikového Grandhotelu, nebo je vezme na pláž. 

Robert Vano

1948 -

Slovenský fotograf působicí u nás. Autor, který se pohybuje mezi módou a svým vztahem k mužům. Tím je z větší části ochucená jeho volná tvorba. Vše je sladké, ujeté, bláznivé, hravé, nazdobené a prosycené vzrušením. Prostě Robert Vano. kromě sexuálního podtextu se mnohdy složitě hledají další tóny a barvitosti jeho snímků a sám se to nebojí v tomto duchu o sobě říkat. Na druhou stranu není jen tento kontext, který ho proslavil. Jeho úhel pohledu na všechno i na obyčejné zátiší je tak rozpoznatelný, že není pochyb o vlastním stylu a není to jen o polaroidech nebo platinotypii. Našel jsem i fotky, kde se nezabývá jen tělem a sexualitou ale i tvrem, světlem a jeho hrou. Nicméně lechtivost, jemnost a nebo případná zdobnost až kýčovitost jsou pro Vana typické a takto ho zná celý svět. Vždyť kdo umí nafotit tulipány položené na stole tak, že to vypadá stejně "úchylně" jako ti nahatí kluci. 

Jan Saudek

1935 -

Saudek je jeden z nejpopulárnějších ale také jeden z nejkontroverznějších českých fotografů. Umí provokovat nejen tvorbou ale i v rozhovorech, které poskytuje. Jeho šílený život se odrazil v mnoha částech jeho tvorby ať té komerční nebo té vlastní umělecké. Místy jsou fotografie silně perverzní a sexuální, pro mě i nevkusné. Lascivnost, dětská nahota, roztažené nohy, a ženy velmi často v sub -dominantních rolích a postavami, které neodpovídají žádným normám. To všechno je Saudek. Paradoxně se ale za tím vším skrývá možná víc než si dovolíme přiznat. Jan Saudek je nejen typický umělec, skoušený depresemi alkoholem, desítkami žen, životními bankroty anávraty a  zpochybňovaným prožitkem z koncentráku. Jan Saudek je také hluboce zamyšlený a do svých fotografií tuhle mystiku vkládá. Nebojí se témat, které jsou o náboženství a jiných společenských otázkách. žena a chápání její role v životě je jedno z klíčových témat, v kterém se Jan Saudek doslova babrá. To je hlavní přínos jeho tvorby. Jeho sklony malovat a psát básně se do fotek promítají takovou bizardní poetičností, a někdy až zmatečnou či kýčovitou barevností. Vyžívá se ve strakatých interiérech a pozadích, spoustě rekvizit a při svém ručním kolorování to vše jen důsledně podtrhuje. To všechno umí a mezí tím vším je i pár docela příjemně laděných fotek, z nichž nějakou ukázku přináším.

Hiroshi Osaka

1956 -

Zjevně další autor používající staré techniky. Jeho diptychy patří podle mého názoru k velmi zajímavým počinům. Sice tak, jak má v originále seřazené fotky na svém webu, to působí poněkud zvláštně, ale když něčemu nerozumím, není ještě nutné to zavrhovat. Fotografie aktů pod látkou jsou pak už jen třešnička na dortu této celkové zvláštní a sytou atmosférou prodchnuté tvorby. Tvorby, kde perverzi schovává styl a použité techniky a vytváří se atmosférické obrazy. Obrazy, u nichž je tělo jen konceptem, jen hlínou pro vymodelování dojmu a nálady, která má zabarvení velmi blízko witkinovské ponurosti.

Craig Morey

1952 -

Američan jehož tvorba jde už směrem k bondáži a erotice vůbec. Nakolik přešel hranici artu a porna nechám na vás. Na mě je to už docela silnější kafe a přínos téhle tvorby se mi trochu ztrácí. Přesto se mi ale podařilo najít pár solitérních kousků, které jsou působivé a mají co říct, a proto by byla velká škoda tohoto autora vynechat. Sami posuďte, jak dokáží prudérní Američané nakonec přesně naopak provokovat a pobuřovat. Zvlášť v těch nejotevřenějších nic než tento smysl nevidím. Ty decentnější aspoň naznačují nějaký nápad a myšlenku jiného ražení než jen upoutat mužské osazenstvo. A právě těch snímků si celkem cením, protože nad nimi jsem schopen se pozastavit a něco v nich hledat. Ten zbytek buď není podle mého vkusu a nebo je dobrý jen na jedno. Přidal jsem tentokrát větší množství fotek, abyste si o tvorbě autora udělali širší obrázek.