Johan Verhulst

U tohoto Belgičana výjimečně začnu  v duchu mého twitterového příspěvku. Ochutnávka autorových prací nebude žádná čokoláda, ale takové hezké portréty se zvířátkama. A protože živým tvorům se neubližuje, tak trochu toho ovoce na závěr. Autor je ve svém stylu převážně portrétista, Aktová fotografie je tak trochu jen doplněk. Ale o to vtipnější záběry publikoval. Těžko říct, jestli jít touto cestou by znamenalo rychlé vyčerpání tématu a nutnou změnu. Každopádně z celé nabídky ty okaté portréty a pak ty stylizace se zvířaty vypadají jako autorova nejsilnější stránka projevu. Zbytek je sice hezký ale už takový mělký. Průvodním jevem autorovy tvorby je také skákání mezi různými aparáty. To si myslím, že by se také mělo nějak ustálit a uklidnit, aby portfolio mělo hlavu a patu. Přesto ale navnímané určité kouzlo u žen má. A ač to nejsou nějak složitě duchaplné fotografie ani dnes tak populární konceptuální tvorba, zůstává faktem  že jeho pojetí a určitá jiskra v očích jeho modelek mě upoutaly.

Patricio Suarez

Američan typický čtvercovým formátem fotek, velmi častým přístupem k postavě jako siluetě v protisvětle a využívání orámování pomocí různých oken. Fotky to nejsou pro nijak náročného diváka ,ale jejich estetika je zase něco nového a poutavého. Je v tom vidět snaha o koncept, téma či sérii. Není to jen o náhodě, že jednou dvakrát fotil u okna. A tím to dostává lepší tvář. Suarez mě zaujal i tím, že minimálně na dvou snímcích zobrazil tvář a celkový postoj nebo pózu takovým strnulým způsobem, jakoby výraz sochy. Pokud by se mu dařilo jít touto cestou, byl by to další výrazný prvek jeho tvorby, který není úplně typický a častý. Nicméně to vyžaduje i precizní výběr modelky, která má takový správně nepřítomný výraz. Na tak prosté a málo bohaté portfolio je zde několik zajímavostí, které stojí za to vidět.

Mark Hamilton

Američan jehož přístup zdá se na první pohled trochu jednodušší. Za pár okamžiků si ale celou jednoduchost trochu zpochybním. Autorovou zálibou jsou vícenásobné expozice, nebo fotografie, kde je jedna a tatáž osoba vícekrát. Neznám přesně postupy, jak toho docílit. Hamilton za relativně jednoduchými motivy schovává díky těmto složitějším postupům mnohem větší tajemno, než se zdálo. Nejde o to jak jsou postavy zobrazeny, jde totiž o malé nenápadné informace v tom, jak spolu postavy na fotografii navzájem komunikují. 

A tady je pro mě výklad těchto fotek mimo moje schopnosti, plný záhad, a zdání, že jde o jednoduché postoje nebo gesta, které ale nesrozumitelně dělá tatáž osoba doslova naklonovaná v obraze. Snad jediné opravdu jednoduché jsou ty obrázky, kde je modelka jedenkrát. nebo její protějšek není ona sama podruhé. Tam se fotograf vyžívá v poměrně obvyklých věcech a několika málo gestech. Ty obraz ozvláštňují a přidávají na fascinující atmosféře, ale pořád nebýt efektu delšího času a použití šátku nebo dýmu, fotky by byly asi za 2-, kdybych je měl hodnotit jako ve škole. Ano jsou nadprůměrné, ale nezapůsobily extrémně výjimečně. Ale to pořád mluvím jen o těch s jednou figurou. Jakmile autor komplikuje celý obraz prázdného bytového prostoru nebo schodiště, či snad jen gauče tím, že tam vnáší tutéž osobu jednou, dvakrát, třikrát, dostává fotka úplně jiný ráz. Nemohu s klidem říct, že se mi líbí všechny tyto pokusy, ale většina ano! A pokud zůstanu u známkování pak 1- je výsledné hodnocení autora. Ale o to nejde, jak já hodnotím. Jde o to tajemno, o ten předěl mezi autorovou myšlenkou a výkladem pro diváka. 

Tam je jen jakási čmouha, ve které se snažím zorientovat. Není to kritika, mě ty fotky fascinují, jenom v nich tápu. Přemýšlím, co se skrývá za hnutí mysli v těch několika postojích a gestech, v té podivné atmosféře a rozostření, které Hamilton rád používá. Co je naznačeno tím, že využívá jen jedné osoby tolikrát zobrazené v jednom a tomtéž prostoru. Jaký je cíl těchto obrazů.