Fabrice Muller

1966 -

Zajedeme si do Švýcar. Dnešní autor experimentuje s klasickým kolodiem, ale stěžejní část portfolia má formou polaroidů nebo digitální fotky upravené do stylu polaroidu a lomo. Zjevně ho ten zastřený až neostrý, někdy různě kazový svět baví. Mnohé figury má jako siluety, protože v protisvětle z toho polaroid nic jiného nevytáhne.  Po této stránce zajímavé portfolio, jenže až do chvíle, kdy se člověk zamyslí nad obsahem. Jak jsem psal už na Twitteru, tolik bobříků, čili rozkroků na jednom místě by člověk fakt hledal těžko. Autorova obsese fotit ženské klíny směřuje až k tomu, že na 70% fotografií vynechává celou postavu a ořezává postavy tak trochu jako já, klidně přes půlku obličeje. Ty ořezy mi samozřejmě nevadí, horší je, že to dělá hlavně proto, že dotyčná tam vystrkuje své vnady a autor chce fotit hlavně to. Takže v mnohém poměrně prvoplánové fotky zajímavé leda pro intimní chvíle. Měl jsem tu už autora, který se erotickou fotografií zabývá a jeho přínosem byla vtipnost a kreativita. U Mullera mi oboje dost chybí. Jen velmi okrajově se k tomu snaží přiblížit a těch několik fotek vám tu předložím. Ten zbytek jeho portfolia je prostá erotika zviditelněná jen použitou technikou, která tomu dává takový ten punc, který zrovna u polaroidu nesnáším - konceptuálně se tvářící pornomonentky.

Mario von Oculario

Díky stránkám, ze kterých čerpám, tu i dnes máme německého autora. Tento fotograf trochu potemněl, zvedl počet modelek na jedné fotografii a taky trochu míň bral ohledy, tj. vzal to trochu víc explicitněji. Určitá míra deprimovanosti mi u těchto fotek nevadí. Temnější podání nebo různé torza těla to mi také sedí. Zaujala mě série fotek, kdy nahá žena rozdělává oheň. Tak trochu jak scéna z období neandrtálců. Ale i ty dvojice z urbexu. U jedné fotky jsem se zase natolik zastavil studováním, jak je tam to tělo poskládané, že odtud rozvinu myšlenku. Oculario je zřejmě člověk se zvláštním způsobem vidění. Vnímavý člověk, který vidí ve tmě zajímavé světla a ve světle nachází temno přesně tak, aby výsledný vizuál byl k pokoukání.  To, že se za většinou fotek, které oscilují mezi aktem, portrétem a lehčí erotikou, skrývá v principu dost deprimované nitro fotografa, je celkem zřetelné a fotkám to dodává level, díky kterému to nejsou jen obyčejné obrázky. Souhlasím, že nutně nemusí být jen fotky smutné, aby byly zajímavé, ale v tomto případě holt je smutku víc než dost. 

Jo Grabowski

1953 -

Další z řady německy mluvících kreativců. Grabowski pojal svou fotografickou činnost jako jakýsi akt v dokumentu. Jakési fotobooky nebo medailony jednotlivých žen složené z docela velkého množství portrétních až aktových fotek, občas šmrncnuté nějakou složitější ideou konceptu. To v tomto seriálu nebudu schopen vystihnout a obrazově ukázat. Web autora je ale dostupný, takže doporučuju. Předložím ale rozsáhlou sadu fotografií, které styl aspoň trochu obnaží a přednesou. Je to také něco mezi něžným podáním a syrovější realitou. Jakoby autora každá žena inspirovala trochu jinak a tak ve svých fotografiích podává trochu jiný náhled. S některými divočil více s některými méně, ale jako celek je to velmi poutavé "čtení" i přesto, že ty fotky jsou vytržené z kontextů. Takže vám možná nebudou tolik dávat smysl jako mě, který prošel celé autorovo portfolio. Celou tvorbou se nese můj jeden důležitý poznatek, autor netvoří z pohledu svého ale jakoby se orientuje na záznam o těch fotografovaných ženách. To jsem musel zmínit, zdá se mi to jako hodnotná informace. Proč? Ony ty fotky jsoupodle mého stranou autorových emocí,  respektive naznačují pouze nějaký nádech toho, co prožívá nebo jaká asi je dotyčná žena. Mnohem víc na mě působí jako jakási divadelní hra, žena ukáže sama sebe, tak jak se vidí nebo chce vidět smíchá se to se střípky jejího života a fotograf to zaznamenal. Ale možná se pletu možná, že to všechno vychází z podstaty autora a je to jeho dokonalá režie.