Josef Hník

1946 -

Další zajímavost české výtvarné scény. Na jedné straně analogové černobílé fotky s jakousi rozostřeností (možná nedokonalé skeny) a na druhé straně digitální barevné snímky. Autor se ve své vlastní prezentaci omezil jen na různá zátiší a podobná témata, která nemohu do svého seriálu použít. Takže najít fotografie, které jsou vhodné, je trochu kumšt, ale vyslídil jsem pár galerií, které jeho fotografie prodávají a tudíž i něco prezentují. U těch černobílých snímků mě zaujala jistá míra neostrosti, jako by ty skeny do PC byly takové nedokonalé, ale ono to tak možná je i v originále. Těžko říct, jak toto hodnotit, určitá míra snovosti podobně jako u piktorialismu v tom je. To si ještě sám musím ujasnit. Nicméně ty fotografie samy o sobě mají jakousi energii, působí jakoby to byly momentky, přitom to je zjevně hloupost. Ale jistá nekomplikovanost obsahu a aktivní skoro až zaskočený pohled modelek směrem k fotografovi na mě z těchto snímků vyzařuje. Rozhodně zajímavé pojetí. Oproti tomu digital art fotografa Hníka je jakousi digitální formou malby. U mnohých se už nesetkáváme s realitou, nebo je natolik transformovaná, že už realisticky nepůsobí. O to větší drama až surrealistické výjevy v těch fotkách jsou. Fotograf jakoby přitvrdil ve svém projevu a s drobnou hrubostí zobrazuje pestrobarevně nahá těla a své představy.