1939 -
Německá autorka. Chytřejší informační zdroje píší, že spolupracovala se svým manželem malířem a sochařem Paulem Wunderlichem, díky čemuž si vypěstovala osobitý fotografický styl hluboce zakořeněný v mýtech a dějinách umění. Nikdo předtím nefotografoval nábytek tak jako Karin Székessy. zůstává důležitým objektem i v jejích pozdějších aktech. Fotografka mu v surrealistických kompozicích vdechuje vlastní život. V jejích fotografických scénických aranžmá působí kusy nábytku jako sochy. V jejich souhře s nahými ženskými těly se jemně odvíjejí osobní příběhy, v nichž panuje téměř archaická atmosféra a kde aktérky nevyvede z míry ani přítomnost monster. K tomuto textu za sebe mohu dodat jen tolik, že je velkou škodou že nemám násobně víc fotografií, na kterých by bylo odpovídajícím způsobem vidět tyto motivy. O aktech Karin Székessy se dále píše, že do tohoto tématu vnáší ženský pohled. Nahé ženy od Székessy působí méně obnaženě a méně voyeursky zatížené. V popředí jejích aktů stojí sebevědomější ženské vnímání. Tyto ženy působí svobodně, skromně a téměř nenápadně. Já s tímto zněním textu ale poměrně dost nesouhlasím. Ženskost, zahalení, určitá citlivost k tématu to rozhodně ano, ovšem ty tendence se od té jemné erotiky a skromnosti a nenápadnosti odklánět k lascivnosti, nebo dokonce uplně jinam je velmi silná. Mluvím například o sochařských skulpturách nebo konceptuálně surruealistckých motivech podmíněných často maskami. Tam mi to znění textu, jímž jsem se inspiroval při psaní, prostě zásadním způsobem chybí a vidím jiný přístup. Těžko si můžu představit, co asi motivovalo fotografku vyfotit mezi dvěma doslova vzorně ztopořenými kaktusy modelčino rozmazané tělo. Nakolik toto je ještě ženský přístup k fotografování aktu namísto přílišné mužské erotické konotace. Některé akty z přírody zase připomínají naši skupinu EPOS, kterou hlavně tedy v kontextu dnešní tvorby považuji za poměrně silně romantizující mužskou tvorbu. Tím zase to tvrzení o ženském přístupu naopak podporuji. Než ovšem autorka prostrčí ruku modelky rámem kdysi celistvých dveří nebo okna. Tyto syrově vyznívající motivy si hrají s kompozicí a s úplně jinými výklady aktu, než jak já chápu ženský přístup k focení. Můžu na tomto místě vzpomenout mého oblíbeného Coignyho, ale taky práce od Francesky Woodman. Paradoxně dva rozdílné přístupy a trochu prohozené vzhledem k pohlaví autorů, ze kterých si dnes popisovaná autorka očividně vzala trošku tam a trošku tam. Neustále se tu přeléváme od klasických až biblických motivů k novátorským surrealistickým nápadům s nádechem tajemna. Co se musí autorce nechat, je fakt, že obrazové metafory jsou přes všechny pokusy stále ještě decentní a jen evokují touhu i pomíjivou krásu. Nesmí zapomenout zdůraznit viditelný cit pro prostorovou kompozici a sdílený pocit skryté poezie. Místy se autorce povedl interpretovat i humor v zachycených scénách. Jako celek je zcela jednoznačně na co se dívat. Mě osobně autorka nadchla svou tvorbou. Její web jsem si uložil.
Žádné komentáře:
Okomentovat