Edwin Bower Hesser

1893 - 1962

Dočetl jsem se, že se jedná o populárního hollywoodského fotografa. Tolik na úvod. Styl se pohybuje někde mezi piktorialismem a art deco. Takže opět historií dýchající snímky. To, co jsem dokázal vypozorovat, je, že autor měl docela odvázanější fotky. Když si uvědomím, že ještě pár let před ním se fotily jen záda, tak Hesser své modelky prostě otočil. Druhá věc je, že to pravděpodobně byly herečky nebo aspoň aspirantky na hereckou kariéru, takže to byly holky, které se exhibovat nebály. Přesto jsou fotky vkusné místy až glamourové. Mě třeba nejvíce oslovily fotky v těch větvích stromu. Asi tak z poloviny se tu nedá mluvit o nějaké hlubší artové invenci, ale spíše jde o pěkné zobrazení  těch žen, což přináší sebou ta profese fotografa u filmu. Druhá věc je, že má v portfoliu i docela dost stylizovaných fotek nejen těch v přírodě ale i studiových včetně pár rekvizit. U těchto fotek se autor zjevně pokoušel o nějaký posun ke konkrétním myšlenkám. I když i přesto více méně zůstává u pojmů krása ženského těla. Možná trochu ta éterická až vílí představa ženy. Opět se tu navazuje na některá malířská období touto poetikou v zobrazení nahé ženy a lehkou symbolikou jakéhosi souznění s přírodou nebo nápodobou sochařských či literárních symbolů.

Edward Steichen

1879 - 1973

Americký fotograf. Jeden ze zlatého fondu historické fotografie.  Pro toto období jsou typické velmi decentní akty obvykle modelky zády k fotografovi a to i přes to, že se Steichen pokoušel o nějaké inovace. Fotografie jsou sice poplatné době svým stylem a použitým materiálem, ale už i tak se v nich dají sledovat prvky, které se používají dodnes. Zahlédnout se tak dá něco, co připomíná japonskou tvorbu. Stejně tak moderní a nezvyklé je fotit siluety. I ta nejznámější fotografie koupající se ženy je cosi, co běžné určitě nebylo a i dnes to má pořád své kouzlo. Steichen tak dokázal překonat trendy doby. I když se mi ty polosedící a ležící obvykle zády otočené nebo aspoň částečně stočené akty líbí. Anonymita těmto fotkám dává prostor pro fantazii a také větší šanci se uplatnit mezi sběrateli umění.  Jednoduchost a romantičnost neškodí v žádné době. Trochu bych řekl, že tyhle pózy byly v módě i díky tomu, že tehdy ještě fotografie navazovala na malířské tradice.  V některých věcech se ty malířské zvyklosti vidět dají, i přesto že malíři byli schopní zobrazovat mnohem víc a fotografie se ještě držela relativně zpátky možná i proto, že si teprve budovala pozici a uznání.

Edward Sheriff Curtis

1868 - 1952

Možná se divíte, proč zařazuji do seriálu tohoto Američana. A oprávněně, Curtis totiž nabyl slávu portrétováním indiánů. Takže je tématicky úplně mimo. A přesto na mě z nějakého důvodu vyskočilo pár fotek, které použít lze. Technicky to vše vypadá na kyanotypii. Fotkám nechybí romantičnost, dlouhé látky, prostě dobový styl a kouzlo staré fotografické techniky. To vše dotvářejí poněkud antičtěji vyhlížející nakudrnatěné modelky a výjevy s nimi. Je to takové prosté a jednoduché, ale zároveň z toho vyzařuje ta velkolepost.  Koneckonců jsem do výběru zařadil i pár indiánů pro dokreslení stylu autora jehož převážnou část života dotvářela práce na dokumentování těchto etnik. Z dnešního pohledu to asi už není nijak náročná fotografie, to co předváděl tento Američan, ale své kouzlo má a já bych ho velmi nerad vynechával. 

Josef Hník

1946 -

Další zajímavost české výtvarné scény. Na jedné straně analogové černobílé fotky s jakousi rozostřeností (možná nedokonalé skeny) a na druhé straně digitální barevné snímky. Autor se ve své vlastní prezentaci omezil jen na různá zátiší a podobná témata, která nemohu do svého seriálu použít. Takže najít fotografie, které jsou vhodné, je trochu kumšt, ale vyslídil jsem pár galerií, které jeho fotografie prodávají a tudíž i něco prezentují. U těch černobílých snímků mě zaujala jistá míra neostrosti, jako by ty skeny do PC byly takové nedokonalé, ale ono to tak možná je i v originále. Těžko říct, jak toto hodnotit, určitá míra snovosti podobně jako u piktorialismu v tom je. To si ještě sám musím ujasnit. Nicméně ty fotografie samy o sobě mají jakousi energii, působí jakoby to byly momentky, přitom to je zjevně hloupost. Ale jistá nekomplikovanost obsahu a aktivní skoro až zaskočený pohled modelek směrem k fotografovi na mě z těchto snímků vyzařuje. Rozhodně zajímavé pojetí. Oproti tomu digital art fotografa Hníka je jakousi digitální formou malby. U mnohých se už nesetkáváme s realitou, nebo je natolik transformovaná, že už realisticky nepůsobí. O to větší drama až surrealistické výjevy v těch fotkách jsou. Fotograf jakoby přitvrdil ve svém projevu a s drobnou hrubostí zobrazuje pestrobarevně nahá těla a své představy.